Month: Červenec 2017

… tak dnes letime dom. Nejak to uteklo… Odlet z Quita v pondeli 17.7.2017 v 00:17 do Dallasu. 

Cesta pro me hrozna. Sedeli jsme hned za prvni tridou. Strasne malo mista, bylo mi vedro, nemohla jsem spat ani se tam kloudne vejit. Jak se tam vesel Miruna a spal, nechapu. Asi tim, ze byl do ulicky. Sest narocnych hodin. 

Neva, jsme v Dallasu. Presun, na ktery mame necele dve hodiny, stihame. Preletavame do Philadelphie. Usedame a usiname, oba. Trochu rozbiti z preletu ve Philadelphii vystupujeme a jdeme do mesta. Mame 6 hodin casu, tak je skoda cumakovat na letisti. 

Nachodili jsme hodne. Prosli jsme za tri hodiny to, co bezne turisti daji v klidu asi za den:-). Prehanim, ale chodili jsme dost.. bylo tu velke teplo az dusno. Jsme radi (ja urcite), ze jedeme zpatky na letiste:-). 

V baru si Miruna dava americkeho burgera a pivko (dve). Ja salat a pivko (jedno). 

V 18:20 americkeho casu mame odletat. Tak jdeme na to:-). Ceka nas 8 hodin letu, v cca 8:30 budeme v Mnichove. 

… tak nocni bus jel nakonec jen 9 hodin. Na konecne zastavce busu jsme byli ve 4:15. Odjizdeli jsme z vysky 0 nad morem, dorazili do vysky cca 2.500 m. N. Morem. Odjizdeli jsme z mista, kde bylo cca 28 stupnu (ikdyz pod mrakem), prijeli do mist, kde bylo stupnu 5. Zima:-). 
Pockali jsme cca 15 minut na nocni bus do centra, dorazili k hotelu. Vzbudili jsme recepcniho, ktery nam udelal ale velkou radost. Ikdyz jsme si koupili pokoj bez sprchy a wc, dal nam zase c. 10 (uz jsme v nem spali 2x, resp. V Quitu vzdy). Sice nam netekla tepla voda, umyt jsme se sli o patro niz do sdilene sprchy, ale pokoj, hlavne postel, jsme dostali hned rano v cca 5 hodin. Hura!:-). 

Spali a valeli se asi do dvanacti:-). Pak jsme sli do dalsi casti Quita, do parku. Vysli jsme 404 schodu! Park byl zase na kopci (pozdeji pak jsme ty schody teda zase i sesli), flakli s sebou na travu a relaxovali (Miruna usnul). Po cca 16 jsme se vydali zpet do centra s myslenkou, ze si dame veceri a konecne nakoupime nejake darecky. Jake bylo prekvapeni, kdyz mesto bylo skoro vylidnene, restaurace zavrene a obchudky taky. Uplne prazdno. Zadna doprava, mrtvo… nakonec jsme premluvili klucinu v obchode s cokoladou, aby nam neco prodal (predelavali obchod a meli zavreno…). Tak budeme jist vsichni ekvadorskou cokoladu, neda se nic delat:-). 

Nakonec jsme nasli  i restauraci, kde jsme si dali vecu. Miruna si dal konecne MORCE! Celou dobu ho hledal a dneska ho nasel (bohuzel). Nastesti si dal jen pulku a tak to zviratko nemelo hlavu (celou). 

S plnymi brisky zpatky ke krosnam, dobalit a vyrazime na letiste. Ceka nas celodenni cestovani. Odletame v pondeli v 00:17 z Quita, prilet do Mnichova v utery kolem 9 rano. Letime pres Dallas a Philadelphii. Tak stastny let:-). 

… tak dneska zkousime znovu velryby. Misto v 11 vyrazime v 11:30. Ekvadorci nikam nespechaji a pul hodina sem, pul hodina tam…

Jedeme a jedeme. Jsou trochu vlny a je opet pod mrakem. Velryby byly, jen neskakaly. Nenadelame nic:-). Byly jsme hodne blizko. Az mi to prislo moc… Nase lod evidentne zavodila s tou druhou, ktery driv uvidi velrybu a ktera ji bude bliz. Az nam to v jednu chvili prislo moc. By me zajimalo, co by delal, kdyby se holky velryba nastvala a placla svou bocni ploutvi… 

Nas prodejce byl i ridic lodky. Nechal nas u sebe „nahore“ celou dobu. Tak jsme videli velryby uplne nejvic. Teda i to najizdeni…

Ke konci vyletu lodi nas presadil na jinou lod. Oni jeli snorchlovat, my chteli na plaz La Fxx. Domluveny taxik na nas cekal. Vykoupali se na plazi v prirodni rezervaci, snedli tam ananas, rozloucili se s morem a vydali se zpatky. 

Pro krosny, najist se a dostat se na autobus smer Quito. K vece jsem mela vegetarianske  spagety (mnam), Miruna si dal rybu (filet) a 2x! Krevety. 

No a ted uz sedime v buse. Odjezd v 19 hodin (ekvadorci jsou na busy presni!) a ceka nas 11 hodin cesty. Uz bezi treti film. Ten druhy hrozne rval, ten treti uz musel (na me prani) ztlumit. Ridic tu ma asi pulku sve rodiny, od kojence po vetsi deti a ty urcuji, co se bude hrat. Chrapat by mely… 

no nic, jedeme:-). 

…  tak dnesni den je ve znameni pobytu na mori, hledani velryb a koukani na operence na ostrove Isla de la Plata. 

Jeste nez vyjedeme na vylet lodi, Miruna neleni a rano vstava v 5:15. Vcera jsem mu cetla, ze v Puerto Lopez jsou „vyhlasene“ rybarske ranni trhy a ze tam muze videt krome malych rybek i neco vetsiho. Rano sice normalne nerad vstava, ale dneska sel. Mne se nechtelo. Ryby vidim radeji zive ve vode. A taky se mi nechtelo vstavat tak brzo:-). 

Vratil se asi za necele dve hodiny. Videl (podotykam mrtve)  male rybky (ty na gril), tunaky, zraloky a rejnoky.  Cetla jsem, ze zralokum rezou ploutve a ty maji obrovskou cenu (hlavne v Cine). Zbytek zraloka je levny, ale skoro bezcenny. Chudak… rejnokum vyriznou „vnitrni cast tela kolem oka“ a zbytek taky vyhazuji. Hrozne…

No nic. Po snidani vyrazime na celodenni vylet lodickou. Bylo vtipne, jak jsme to vcera kupovali. Museli jsme projit celou hlavni tridu, vsude se rozhlidnout a zastavit se na konci u mola. Tak si nas odchytl mistni Ekvadorec. A ze ikdyz neumi anglicky, a my spanelsky, ze to hezky pooomaaaluu zvladneme. A taky ze jo:-). Ruce, nohy, obrazky na zdi jeho agentury, tuzka, papir. Diky tomu dnes v 9:30 odjezd. Podotykam, sli jsme k molu pres ty ranni rybare. Videla jsem ten mumraj taky. Jen zraloci a rejnoci uz byli pryc (je to zakazane, rybari s nimi vylozene utikaji). Nasedame do lodky a frcime na ostrov. Po ceste muzeme videt velryby. A? Videli jsme! Jedna skakala (trochu v dalce), dalsi ukazovaly obrovske hrbety a ploutve. Fakt velke zvire! Velryba skace, kdyz se v ramci namlouvani predvadi a kdyz si na hrebtu potrebuje zneskodnit parazity. Placnuti do vody o zada je jediny zpusob, jak se „podrbe“. A pak si hrajou mladata. My videli v dalce skakajici velkou velrybu, k lodi bliz pak mimino. Velke dospele velryby uz byly asi sparovane a nepotrebovali se tak drbat na zadech, pac neskakaly.  Ale byly tam!:-)

Ostrov Isla de la Plata jsou pry „galapagy pro chude“. Je to osklive oznaceni, ale na tom ostrove skoro nic neni. Jsou tam tereji (modronozi ptaci) a fregatky (cervene nafoukle vole pri pareni). Velka cast ostrova byla zavrena (pry kvuli nedavnym destum a taky kvuli jednomu paru dovezenych albatrosu, tak aby je nikdo nerusil). Vyfuneli jsme na vrchol ostrova, videli ptaky jarabaky a sli zase dolu. Nevidet Galapagy, tak asi zajimave, ale takto proste ostrov:-). A nemyslim to nijak zle… a stejne to bylo s naslednym snorchlovani. Nas hlavni cil byly velryby, coz bylo splneno, tak ostrov byla jen nucena zastavka. Ale zase jsme tam videli slunicko! Konecne:-). Prekvapive ve mestecku stale nebylo. Jak mesto obklopuji kopce, drzel se u nich opar a slunce nepropustil. Ma to vyhodu – nemuzeme se spalit:-). 

Cestou zpatky jsme meli na velryby taky stesti. Holky byly line neskakajici, ale byly:-). 

Meli jsme dnes zajimaveho pruvodce (nutnost). Mluvil svizne spanelsky, ekvadorsky a anglicky. Uplne svizne, bez zaseknuti a skoro bez polknuti, prechazel ve svem povidani mezi spanelstinou a anglictinou. Zavist;-)). Rikal, ze krome regulace lidi na ostrove, hlidaji i lode u velryb. U „najite“ velryby muzou byt max tri lode a jeste se hlida vzdalenost lodi mezi sebou. Ze jim to pry kontroluje radar/gps, ktery nam ukazoval. Za toto Ekvadorce chvalime:-).

Po navratu kupujeme u stejneho chlapka vylet na zitra a to jen „vylet za velrybama“. Ma byt trihodinovy, tak snad nejake velryby jeste uvidime. 

K veceri si davame rybu. Ja si dala cerstveho tunaka a Miruna cerstvou grilovanou rybu. Je zvlastni, ze tu delaji ryby jen jako filety. Ale nejak se domluvili (pomoci obrazku) a ugrilovali Mirunovi rybku celou v alobalu. Mnam, oboje bylo dobre. 

… tak jsme po 9ti hodinach jizdy busem s jednim prestupem dorazili z vysokych hor do primorskeho mestecka Puerta Lopez. 

Prvne najite ubytko pres booking nevyslo. Misto sice hezke, ale naolejovana podlaha tak, ze v ni byly kaluze oleje a smrdelo to. Po reklamaci nas prestehovali dolu. Do mistnosti, ktera vypadala jako garaz:-). Vedle byli sousedi a slyset bylo skoro i to, ze dychaji..  No nic, uz jsme neresili. Bylo skoro 10 vecer, lehli jsme (tekla studena voda po 3 dnech nemyti..) a usnuli jako mimina. Rano si pani vzala penize jenom za snidani (dostala neco malo vic, bylo nam to hloupe..) a sli jsme se preubytovat a konecne chvili odpocivat:-). 

Zasli jsme na plaz La Fxxx, vykoupali se v mori, koupili si listek na nocni bus v sobotu do Quita (asi 12 hodin jizdy) a tak celkove delali asi nic:-). Az nas to nic nedelani a zadny konkretni plan nejak rozhodilo. Jsme nevedeli, co se sebou:-). A taky jsme cekali slunicko a typicke plaze jak zname z Evropy. A ono prd:-). Je sice relativne teplo, je hodne vlhko, ale je taky zamraceno a obcas i drobne mrholi. Tady se rozhodne neopalime:-). 

Zitra pojedeme na celodenni vylet na ostrov Isla de la Plata a treba uvidime i vytouzene velryby. 

… tak je uz zase dalsi den. Jsme zniceni, oba. Spat se nam samozrejme na povel v 7 vecer nechtelo, vstavani ve 22 nebylo zmeneno. Spali jsme kazdy mozna par minut. Takove prevalovani a cekani na brzky budicek. 

Vyrazime a jdeme. Mame stesti na pocasi, moc nefouka a je uplne bez mraku. Mrzne. Brzo oblekam Mirunovu perovou bundu. Taky docela brzy pouzivam hrejici pytliky do rukavic. I Miruna si vzal na sebe dalsi bundu. 

Vystup to byl cely narocny. Zkratim to – nevysel. Chybelo asi 300 vyskovych metru. Pro nekoho malo, pro me dneska uz nad me sily. Stoupani bylo hned od zacatku dost strme. Nechodi tu „cik cak traverz“, ale primo nahoru. A to me znicilo… Mrzi me to hlavne kvuli Mirovi, protoze porad odmital dva guidy/pruvodce a takto musel se mnou dolu v 5.864 m. (Miruna: Neni co k mrzeni, sli jsme spolecne a tak si to i uzili. Svitani na kopci v  takove vysce je vzdy super. Dlouhatansky stin kopce v mracich pod nami. A co bych tam sam delal, ani vrchlovou plznicku bych celou nevypil :-). M.) Sli jsme na lane, s mackama a cepinem. Prvni sel Raul, pak ja a na konci Miruna. Kdyby bylo mozne jit treba bez lana a ja si mohla jit svym zpusobem a tempem, tak se tam mozna vyskrabu. Ale ikdyz byl nas Raul fajn, tak mu muj styl a tempo nevyhovovalo… a pak to daval dost najevo… sice doslo i na slzicky litosti, ze to Mirunovi kazim, ale neslo to.  Na lane s bubakem ne. 

Bylo to narocne. Horal taky funel, ale vim, ze by to vyfunel… dolu prisel dosti bily, ale rikal, ze je ok.  Naordinovala jsem mu cocacolu a coka caj a zase se zabarvil:-). Mne nic nebylo, az ten vystup po snehu nejak moje kondice nezvladla. 

Jinak to byla poradna vyska! Jak nebyly mraky, bylo videt siroko-daleko a hlavne dolu. Nechteli bychom spadnout dolu. Ten krpal, ktery me finalne dostal, mel sklon podle Miruny 40 stupnu. A tim, ze jste na sopce, na jeji spicce, okolo vas nic… jeste ze netrpime na zavrate.
Dolu na chatu jsme prisli pred pul devatou. Dostali snidani, zabalili jsme batozinu a odvezli nas do mesta Riomamba na autobusak. Kupujeme listek do mesta Guayaquil a za pet minut jedeme. Nestihli jsme ani zachod:-). Tady vzdy prijdeme na autobusak a ani se nerozkoukame a frcime. 

Ceka nas dneska dlouhy, asi 8 hodinovy, prejezd k mori do Puerto Lopez. S jednim prestupem. A dneska jsme uvitali prodejce v autobusech. Koupili jsme si jablicka a hrusky. Nas dnesni obed:-). 

A jestli jsme v pondeli trhli rekord ve stoupani, tak dneska trhneme v klesani. Z necelych 6.000 m. Nad morem k mori, tzn. Klesneme o 6.000 metru. Uff:-)

… tak dnes je vrcholovy den. To jsem zvedava, co bude tim vrcholem:-).

Rano po snidani vyrazime na „prochazku“. Jdeme k lagune (podle meho je to vetsi kaluz) a kus nad ni. Jsme vysoko asi jako vcera. Dnes necelych 5.300 m. Sice fouka, ale zustavame takto vysoko pres pul hodiny. Pry si mame zvyknout, rika Horal:-). Vratime se, poobedvame a pak uz nemame nic delat. Pry mame jenom odpocivat. To zni dobre:-). 

Seznamili jsme s nasim pruvodcem, jmenuje se Raul. Je mu 44 nebo 45 (presne nevedel), ma zenu (jednu), tri syny a dceru. Do vysokych hor chodi od svych 30. Uz jsme zase pozadu..:-). 

Po 17 hodine je vecere a pak mame jit spat. Vstavat budeme ve 22 hod a vychazet ve 23 hod. Ceka nas 7-8 hodiny vystup nahoru. Tak uvidime, kam az dojdeme a jak dlouho pujdeme… drzime si palce, teda hlavne ja…

… dnesni den byl opet presouvaci. Busem (hned rano bez snidane) jsem se presunuli do mestecka Riomamba. Cesta trvala dve hodky a tady platilo, ze co hodina, to dolar/clovek. V Riomambe jsme se nasli s clovek z agentury, s kterou pujdeme na kopec. Podepsali jsme papiry, vyfasovali to, co si myslel ze musime mit (hlavne ja – jine boty a bundu) a odvezli nas na chatu ve 4.800 m. N.m. 

Dali nam obed a vydali jsme se projit v ramci aklimatizace. Vysli jsme do 5.360 m.n.m. Docela nam to slo. Usli jsme to za hodinu a pul a to jsme to nijak nehnali (to snad tady vysoko ani nejde). Podotykam ten vyskovy rozdil, ktery jsme behem jednoho dne dali – 3.500 m. Docela hodne… taky me vecer bolela hlava. Byla jsem rada, ze muzeme jit po veceri spat. Mozna bylo jeste pred osmou, co jsme zalehli, ale to vubec nevadilo. Usnula jsem asi hned. Miruna se pry prevaloval, ale rikal, ze ho hlava neboli. Tak snad nekecal:-). 

Pocasi nam zatim preje. Vetrno, ale da se to vydrzet. Slunecno, neprsi. Tak snad tak bude i zitra, ve vrcholovy den..:-).

… Banos je mesto, ktere zije vecer a je tu milion lidi. Prevazuji turisti, ale hlavne ekvadorsti americti. My tu jsme trochu za exoty:-). 

Dnes rano nas vzbudil dest. Poprve nam prselo. Vylozene provazy vody. Tak jsme se zavrtali a spali dal. Dneska mame relax den, tak muzeme spat az do 10. Do te doby prestalo prset a vyslo i slunicko. Takze proc spechat:-). Po snidani jsme si pujcili kola a vyrazili na kolech na objizdku vodopadu.  Bylo to 19 km. Prvni dva vodopady hezke, relativne velke. Jeste hezci tam k tomu byla domaci restaurace s vyhledem na vodopad. Slo se k ni „pralesem“, po zebriku a kolem domaci zahradky se slepicema a kuratkama. Restaurace byla plna starych desek a magnetofonovych pasku. Pri ceste dal jsme narazili na prvni „atrakci“. A Miruna hned, ze musime ji. Tak jsme sli litat!:-). Privazali nas na kovove lano, zavesili nas tak, abychom byli v poloze lezmo a pustili nad rokli. Nejdriv se mi moc nechtelo, ale bylo to super! Nejak rychle jsme se proleteli a byli zase nohama na zemi. Zpatky ke kolum a na cestu jsme jeli v zavesene kleci. Zase nad vodopadem. Pekne:-). 

Cyklujeme tedy dal. Cesta mohla byt jen lepsi. Celou dobu po silnici, ktera je tu jedina. Takze mezi auty, autobusy a nakladaky. Kdyz byl tunel, odklonili nas mimo tunel. Jeli jsme jenom v jednom tunelu, pac nebyla cesta okolo. Asi v pulce cesty najednou, jako kdyz luskne, lijak jako blazen. Pred nami bilo a padalo hodne vody. Doslapali jsme k prvnimu moznemu pristresku, ale i tak promachani uplne komplet. Jak dest rychle prisel, tak i relativne odeznel. Slapeme tedy dal. Doslapali jsme az k cili a to vesnicce Rio Verde. Byl tam obrovsky, ale obrovsky vodopad – Pailon del Diablo. Jestli dneska jednou zmokli, tak tady podruhe:-). Slo se k vodopadu, dalo se jit az za nej. Neskutecna masa vody. Sesli jsme k vodopadu,  vystoupali az k jeho nejvyssi casti a byli oba znovu mokri. Mira se mohl zdimat, protoze sel na misto, kde ta voda hodne cakala. Ikdyz mokri, tak oba spokojeni. Nasli jsme i druhou cestu k vodopadu pres dva visute mosty. Dosli jsme do stejneho mista u vodopadu, jen to neni propojene. Maji tam zidku.. a z kazde strany platite vstupne. Jednou 1,5 dolaru a pres ty mosty pak 2 dolary/osoba. 

Mam napsat, ze mam oloupat ananas. Proc? Protoze jsem neverila, ze najdeme vstup k te ceste s mosty. Miruna ji nasel. Tak nevim, jak to bude s tim ananasem.. zitra zase jedema dal a to do hor. Jsem zvedava, kdo ho ponese:-). 

Zpatky do Banos jedeme v nakladaku. Je tu pripraven pro cyklisty vracejici se do Banos. V jednom nakladaku jede 10 kol, v druhem 10 lidi (my dva, jeden mladik z Nemecka a pak banda chlapu z Venezuely. Byla to asi rodina, tata a synove). 

Byla nam oboum zima a tak jsme si rekli, ze se pujdeme zahrat do termalnich lazni. Takove lazne jsem nikdy nevidela. Byly z roku 1928 a podle stavu asi stale puvodni. Coz o to, ale tech lidi! Masakr… na zacatku zaplatime vstup, musime si koupit koupaci cepicku a pak az vidime ty davy lidi. No, jdeme bojovat:-). Voda tu v tom hlavnim bazenku ma 42 stupnu. Mela jsem problem do ni i vlezt. Musela jsem pomalu. Jeden mistni pan me porad pozoroval, smal se mi a zaroven mi fandil. Rikam, atrakce:-)). Ale dala jsem to. Ja postupne, Miruna tam skoro skocil.. blazen:-). 

Zitra se premistujeme do hor. Uz zase:-). Ale tesim se, az budeme zase dole u more…:-). 

… rano mame budicek v 6:30 a Miruna chyta sopku za svitani bez mraku. Dneska mame stesti, rano byla sopka bez mracku. Sice porad dost fici, ale s tim nenadelame nic. 

Ridic nas odvezl az v 9:15. Ale tim, ze bylo porad videt na sopku, tak dobry:-). Vezl nas majitel te haciendy (za 30 dolaru jen tam) a u brany do narodniho parku se rozciloval, ze lidi nemuzou pesky do parku. Kazi mu to ksefty… Muze se tam na kole, na koni nebo autem (za vse se dost plati), ale pesky sami ne. Pan domaci nas dovezl na parkoviste, odkud vychazeji vsichni, kteri chteji dojit na chatu. Tak my taky chceme a jdeme. Az na ten vitr. Fouka fakt pekelne. Obcas ma takovou silu, ze to cloveka vrati dva tri kroky zpatky, obcas posle do strany. Makacka. Ale hlavne asi kvuli tomu vetru. A jdeme na tezko. Batozina nebyla kam dat. Vitr se mnou mava. Mam dojem, ze diky plne nalozene krosne neuletim. Dojdeme nejak do chaty do 4.864 m., dame teplou cokoladu a caj a jdeme pomalu dolu. Nejak se nemuzeme zahrat… bohuzel jsme zapomneli na ubytku termosku s horkym cajem. Mirena je z toho dosti rozmrzely, bude nam chybet na dalsim kopci. Tak asi koupime jinou, nebo nam doprovodni bubaci na Chimborazu pujci svou. Potkali jsme na ubytku prvni Cechy. Asi 4:-). Ceskeho pruvodce a cesko-nemecko-holandskou rodinu. Vzkazovali jsme po panu domacim, at termosku vezmou k jezeru (vedeli jsme, ze tam po obede pujdou). Zjistili jsme ale odpolko, ze vzkaz vyrizen nebyl..  Dojdeme od chaty k parkovisti a jdeme dal dolu pesky. Ceka nas docela kus cesty. Po chvili nam zastavuje ekvadorska pani, nastupujeme a jedeme az k jezeru. Se mame:-). Jinak stale fouka. Obejdeme si jezero a hledame, kde v jezere se odrazi Cotopaxi. Nenachazime, asi malo vody:-). Potkame Cechy, termosku nenesou. Ale pry nam ji doruci do PurtoLopez, coz je mesto u more, kde jsme na konci dovci. Tak uvidime, jestli s nami termoska odleti domu nebo jestli si napiseme Jeziskovi:-). 

Odchazime od jezera a jdeme pesky na druhou stranu, nez jsme rano prijeli. Mira stopuje. Asi 13 auto nam zastavuje. Nasedame a jedeme az dolu, usetrili nam asi 20 km chuze. Hodni ekvadorci z Quita, co neumeli vubec anglicky:-).  Dole mame prejit dalnici. Stavkuju, ze pujdeme nadchodem. Bylo mi receno, ze prebihaji i male deti (coz byla pravda) a at jdu. No tak jdu a uz neremcam:-). Postavime se nasim smerem s tim, ze dojdeme k autobusove zastavce. Ani ne po dvou minutach v levem pruhu prijizdi bus. Zablika na nas, vjede do praveho pruhu, my dobihame (s krosnama na zadech), nastupujeme a jedeme smer Banos. Coz je nas dnesni cil. Je vtipne, jak tu autobusy zastavi kdekoliv a kdykoliv. A lidi nastupuji a vystupuji kde potrebuji. Kazdy autobus ma ridice a k tomu vyberciho penez. Neplati se pri nastupovani (na to neni cas), ale behem jizdy. Jeli jsme dneska 3mi autobusy. Jeli jsme a prestupovali pres mesta –  Latacunga, Ambato a nakonec jsme skoncili v Banos. Tady budeme cely zitrek a v pondeli brzo rano se vydame smerem k sopce Chimborazo. Jsme nejak porad vyfoukani, ani tepla sprcha nepomohla. 

Jo a videli jsme uz celkem 6 kocek. Psu je tu opravdu pozehnane a prevazne se vali a spi. Dneska jeden spal i na hristi, kde se hral fotbal. Nikomu to nevadilo:-).

A mame dneska zajimave vyskove metry – rano v 4864 m a ted v cca 1800 metru nad morem. To jsou skoky:-).